Nože

Nůž byl průvodcem raně středověkého bojovníka ve válce i v míru. Používal se jako nástroj, jídelní potřeba i jako zbraň. Bohatší muži vlastnili nože se skvostně vyřezávanými rukojetěmi z kostí a parohů.

Nůž spočíval v kožené či dřevěné pochvě, často nádherně zdobené. Uvažuje se o tom, že nůž byl odznakem svobodného stavu. Nůž patří mezi nejčastější milodary v hrobové výbavě, a to bez ohledu na věk nebo pohlaví. Čepele bývaly opatřeny rukojetí dvěma způsoby – pomocí střenek, nebo řapu, zapuštěného do celistvé rukojeti. O nožích s velmi krátkým ostřím se uvažuje jako o ranhojičských nástrojích.

Nůž s figurální rukojetí, výroba Skjaldborg	Skládací srp na klasy pro koně, výroba Skjaldborg	Sax východního stylu, výroba Skjaldborg

Meče

Králem mezi zbraněmi vikingské doby byl bezesporu meč - ostrý po obou stranách s širokým žlábkem, často s damascénskou čepelí. Nejcennější meče pocházely z franských dílen v Porýní, ale objevují se i slovanské a skandinávské práce. Jílce se obvykle zhotovovaly v domácích dílnách a bývaly zdobeny bronzem, stříbrem i zlatem.

Meč byl zbraní ojedinělou a ceněnou a štěstí vlastnit ho měli většinou jen mocnější a bohatší muži. Ojedinělé postavení meče mezi ostatními zbraněmi je dáno nejenom sporým výskytem, ale i skutečností, že meč jako jediná raně středověkých zbraní neměl analogii v oblasti pracovních nástrojů ani loveckého náčiní.

V devátém a desátém století doznívá na severu a západě Evropy tradice jednosečných mečů germánského původu, tzv. saxů (skramasaxů, langsaxů), zatímco z východu a jihu se objevují exempláře šavlí.

Sekery

Vedle kopí byla typickou zbraní Vikinga i Slovana sekera. Hlavice seker byly různých tvarů a velikostí a odborníci tvrdí, že se sekera v boji vyrovnala meči. Některé exempláře byly zdobeny velmi honosným způsobem, takže se uvažuje o jejich ceremoniální funkci. Sekery bývaly vyrobeny velmi kvalitním způsobem, s vloženým ostřím z tvrdé oceli. Typologie raně středověkých sekyr je stejně složitá, i když poněkud méně zpracovaná, jako typologie mečů. U některých nálezů se předpokládá užití jako zbraně i jako nástroje, jiné, zejména typy s úzkým ostřím, jsou považovány za jednoznačně bojové.

Samostatnou kapitolou jsou dánské sekery na násadách dlouhých až 170 centimetrů. Tato smrtící zbraň se proslavila v rukou huscarlů anglických králů a varjažské gardy byzantského císaře. Vyskytuje se názor, že se tato zbraň vyvinula z nástroje na porážení dobytka.

Luky

Na území severní, jižní a západní Evropy byl typický jednoduchý obloukový luk, přesto se zde můžeme setkat i s využitím reflexního luku. Účinný dostřel obloukového luku byl kolem 200 m. Jako surovina se používalo dřevo jilmu nebo tisu. Významná lokalita Haithabu (Hedeby) vydala exemplář luku dlouhý kolem 1,92 m pro tah 40 kg. Další nálezy luků se pohybovaly v obdobných rozměrech.

Dalším prvkem výbavy lukostřelce jsou šípy. Jejich nálezy dosahovaly délky v rozmezí 70 cm až 80 cm. Šípy byly opatřené třemi letkami. Hroty šípů se objevují i v ženských hrobech. Počet šípů ve svazku uložený do hrobu čítal v některých případech až 40 kusů.

Pro střední Evropu jsou typické oba základní druhy luků, jednoduchý obloukový a skládaný z jednotlivých komponentů (reflexní) luk. Reflexní luk je úzce spjatý s nomádskými etniky, jako byli Avaři nebo Maďaři. Používání reflexního luku se táhne na přes asijské stepi na Dálný východ, ale i na jih do dnešního Iránu. Stal se typickou výbavou lehké jízdy u Východních Slovanů v 9. - 10. století. Ve slovansko-avarských pohřebištích v Karpatské kotlině je jednou z významných složek hrobového inventáře.

Délka reflexního luku se pohybovala kolem 130 cm. Luky se ukládaly do kožených pouzder a nosily se na levé straně zavěšené na opasku. Tětiva dokázala vystřelit šíp se sílou 80 - 85 kg a šíp letěl rychlostí až 150 m/s. Dostřel byl účinný až do 200 m. Svědectví písemných pramenů vypovídá o dostřelu u jednoduchého i reflexního luku. U prvního druhu se dostřel pohyboval kolem 560 m, ale u reflexního luku až 880 m.

Staromaďarský luk se skládal z dřevěného lučiště na koncích obloženého kostěnými nebo parohovými plátky se zářezy pro upevnění tětivy, ve střední části byl také obložen kostěnými destičkami. Lučiště bylo omotáno březovou kůrou. Kostěné nebo parohové konce zvyšovaly elasticitu luku a zlepšovaly tak jeho střelecké vlastnosti. Délka luku se pohybovala kolem 130 cm.

Hroty šípů se zhotovovaly z různých materiálů, v nálezech však převládá železo. Celý raně středověký šíp se z našeho prostředí bohužel nedochoval, ale existuje rozpracovaná škála typů a variant hrotů šípů lišící se tvarem i způsobem nasazení na ratiště. Jako střelivo reflexního luku se většinou používaly šípy opatřené hroty s trnem. Na šípy jednoduchého luku se hroty upevňovaly pomocí tulejky. Hroty s tulejkou jsou větší a těžší než hroty opatřené trnem. Hroty s tulejkou se tvarově dělí na 3 základní skupiny hroty se zpětnými háčky, protáhlé listovité nebo jen úzké se čtvercovým průřezem. Trojbřité hroty šípů bývaly opatřeny otvorem snad pro upevnění hořících vláken nebo jen pro vydávání svištivého zvuku k zastrašení nepřítele. Šípy se v hrobech objevují ve svazcích u pravého ramene, to napovídá jejich uložení do toulce nošeného přes rameno nebo položeného vedle pravé ruky zemřelého.

Tětiva se vyráběla např. ze zvířecích šlach, hovězí kůže, z různých rostlinných vláken (konopných či lněných přízí) nebo hedvábí.

Železné hroty s tulejkou	Opeření šípu